Datasets:

hclivess
/

cs_history_igdo_filtered

audio audioduration (s) 3.02 13	transcription stringlengths 22 195
	Paní Hatsuyona Kamura, vdova pokrejčím, stála v kuchyni u okna a dívala se, jak soused boří svůj dům, aby na jeho místě mohl být zřízen volný prostor pro protileteckou obranu.
	Sto tisíc lidí bylo zabito atomovou bombou a těchto šest bylo mezi těmi, kteří náhled přežili.
	Dodnes nechápou, proč právě oni jej přežili, když tolik jiných zahynulo.
	Každý z nich sčítá drobné položky náhod a hnutí, kterému zachránili život.
	Krok v pravý čas, rozhodnutí vejít do domu, příležitost chytit jeden vůz pouliční dráhy místo druhého.
	Ctihodný pan Tanimoto vstal toho rána v pět hodin.
	Byl na faře sám, poněvadž od jisté doby jeho žena chodila s ročním dětskem na noc k přítelkyni do severního předměstí Ushidy.
	Časté opakování poplachu a neustálá zdrženlivost pana B.
	vůči Hirošimě činili občany neklidnými.
	Šířila se pověst, že Američané si schovávají pro Hirošimu něco zvláštního.
	Pan Tanimoto je malý, povídavý, snadno se směje a snadno pláče.
	Jeho známý jménem Matsuo mu pomohl předešlého dne odvést klavír do koji.
	Slíbil, že za to pomůže dnes on panu Matsuovi odvést zvršky jeho dcery.
	Proto vstal tak časně. Pan Tanimoto si sám uvařil snídani.
	Toho jitra před šestou hodinou se pan Tanimoto vydal do domu pana Matsua.
	Tam shledal, že jejich dnešní náklad je tansu, velká japonská skříň plná šatů a domácího nářadí. Oba muži se vydali na cestu.
	Jitro bylo dokonale jasné a tak teplé, že slibovalo nepříjemně horký den.
	Zároveň však naznačoval obyvatelům Hiroshima pouze slabý stupeň nebezpečí, neboť takhle se sirény ozvaly každého rána, když vzlétlo americké meteorologické letadlo.
	Oba muži táhli a strkali ruční vozík ulicemi města.
	Ležela z největší části na šesti ostrovech, utvořených sedmi řekami, v něž se rozvětvovalo ústí oty.
	Továrny a další sídelní okresy neboli předměstí leželi hustě kolem obvodu města.
	Na jižním konci byly doky, letiště a vnitrozemní moře posázené ostrovy.
	Okolek hor se táhne kolem ostatních tří stran delty.
	Tlačit vozík do kopce k domu výrobce umělého hedvábí bylo unavující a oba muži, když dopravili vozík přes dvůr ke schodům v průčelí, na chvíli odpočívali.
	Dům, jako mnoho obydlí v této části Japonska, se stával z dřevěných trámů a dřevěných stěn, na nichž spočívala těžká střecha z cihlových tašek.
	Přední hala, kde na podlaze ležely svinuté rohože a oděvy, činila dojem chladného sklepení, plného dobře vycpaných podušek.
	Vítro bylo tiché. Místo bylo chladné a příjemné. V tom přelétl po obloze obrovský záblesk světla.
	Pan Tanimoto se přesně pamatoval, že záblesk šel od východu k západu, od města k pahorkům.
	On i pan Matsuo reagovali naň pocitem hrůzy.
	Pan Matsuo se vřítil po schodech do domu, pohroužil se do rohoží a zahrabal se v nich.
	O jeden z nich se udeřil prudce do břicha.
	Poněvadž obličej měl přitisknutý ke kameni, neviděl, co se děje.
	Pocítil mocný tlak a potom na něho začaly padat třísky a kousky prken a úlomky tašek.
	Ale jeden rybář v člunu na vnitrozemním moři blízko Cuzu, ten u něhož bydlila tchyně a švagrová pana Tanimota, viděl záblesk a slyšel obrovský výbuch.
	Napadlo ho, že bomba padla přímo na budovu.
	Zvedla se taková mračna prachu, že nastal jakýsi druh soumraku.
	Spozoroval, že betonová zeď, jež obklopovala statek, se zřítila, a to spíše směrem k domu, než na vnější stranu.
	Vojáci vycházeli z jámy, kde mohli být v bezpečí, a krev jim tekla z hlav, prsou a zad.
	Pod tím, co se zdálo místním oblakem prachu, den se stále víc a více stmíval.
	Tam rozvinula několik rohoží a položila na ně děti.
	Spali až do dvou, kdy je probudil hluk letadel nad Hiroshima.
	Jakmile letadla přeletěla, paní Nakamura se s dětmi vrátila.
	Došla domů něco před půl třetí a i hned otevřela rádio, jež k její mrzutosti vysílalo právě nový poplach.
	Položila děti na lůžka na zemi, ve tři hodiny si lehla sama a i hned usnula tak tvrdě, že když později letadla přelétla nad městem, jejich hluk ji neprobudil.
	Vstala, rychle se oblékla a odběhla do domu pana Nakamoto, předsedy jejího združení sousedů, aby se ho zeptala, co má dělat.
	Řekl ji, aby zůstala doma, dokud se neozve naléhavý poplach, to jest řada krátkých zahoukání sirény.
	Vrátila se domů, zatopila v kamnech, dala vařit rýži a sedla si, aby si přečetla ranní hirošimský čugoku.
	Ulehčilo se jí, když poplach byl v osm hodin odvolán.
	Šla a dala každému hrst burských oříšků a řekla jim, aby nevstávali, protože jsou unaveny po noční chůzi.
	Doufala, že zase usnou, ale muž z domu na jižní straně spustil pekelný hřmot.
	Právě včera nařídila prefektura všem fyzicky schopným žákiním středních škol, aby po několik dní pomáhali vyklízet tyto plochy a tak se dali do práce i hned, jakmile poplach skončil.
	Paní Nakamura se vrátila do kuchyně, podívala se na rýži a potom pozorovala souseda.
	Zpočátku se na něho hněvala, že tropí takový hluk, ale potom je soucit s ním pohnul takřka k slzám.
	Až 5. března 1942 dostala telegram o šesti slovech.
	Později se dověděla, že zemřel 15. února, v den pádu Singapuru, a že byl desátníkem.
	Po jeho smrti, když přestala docházet podpora, paní Nakamura vytáhla stroj a začala si vydělávat zprávkami.
	Od té doby živila své děti, ovšem bídně, šitím.
	Zatímco paní Nakamura pozorovala souseda, všechno se náhle osvětlilo tak bíle, že nic bělejšího nikdy neviděla.
	Když padla na zem, sypala se kolem ní prkna a bušila do ní drť cihel.
	Byla zasypána." Vrstva trosek však nebyla vysoká, vstala a vyprostila se.
	Slyšela, že jedno dítě křičí, matko pomoz mi, a spatřila, že nejmladší Mijeko, ta pětiletá, je zasypána po prsa a nemůže se hnout.
	Když si paní Nakamura začala zuřivě prodírat cestu k dítěti, své druhé děti ani neviděla, ani neslyšela.
	Vstal v šest hodin a již za půl hodiny šel s přítelem přes dvě řeky na nádraží, nepříliš vzdálené. Domů se vrátil v sedn, právě když syrény ohlašovaly mírný poplach.
	Posnídal a potom, poněvadž už začínalo být horko, svlékl se do spodního prádla a vyšel na zápraží, aby si přečetl noviny.
	Zápraží a ostatně celý dům mělo zajímavou konstrukci.
	Doktor Fuji byl majitelem čistě japonské instituce, soukromé nemocnice s jedním lékařem.
	Tato budova, posazená a vyčnívající nad vodou řeky Kyo a v samém sousedství mostu téhož jména, měla 30 pokojů pro 30 pacientů a jejich příbuzenstvo.
	Neboť podle japonského zvyku rozstůnili se někdo a jde do nemocnice, jeden nebo více členů jeho rodiny jde s ním, aby mu vařili, aby ho koupali, masírovali, předčítali mu...
	Žena z Jano, poraněná na rameni, a 25-letý muž, zotavující se z popálenin, které utrpěl, když byla zasažena železná huď blízko Hiroshima, v níž pracoval.
	Pro péči o nemocné měl doktor Fuji šest ošetřovatelek.
	Jeho žena a děti byly v bezpečí. Žena a jeden syn žili u Osaka a druhý syn a dvě dcery byly na venkově na Kyushu.
	U něho žila neteř, služka a sluha.
	V padesáti letech byl zdravý, družný a klidný a rád trávil večery s přáteli, kdy se pila visky, ale rozumně a jenom tak, aby se jazyk rozvázal.
	Před válkou mýval oblíbené značky dovážené ze Skocka a z Ameriky.
	Nyní byl naprosto spokojen s nejlepší japonskou značkou Suntory.
	Doktor Fuji ve spodním prádle usedl na bezvadně čistou rohošku na zápraží, nasadil si brýle a dal se do čtení ósadského asahy.
	Jemu, odvrácenému od místa výbuchu a dívajícímu se do novin, jevil se zářivě žlutý. Udiven začal vstávat.
	V tom okamžiku, byl 1417 metrů od místa výbuchu, se za ním nemocnice naklonila a se strašným třeskem se zřítila do řeky.
	Váš názor nás zajímá. Zapojte se do diskuse o tom, co by měl český rozhlas nabízet v následujících letech.
	Řada lidí ten dům vnímá jako symbol konce éry komunismu a pádu železné opony.
	S ním sousedí černá krabice ze skla a mramoru, kde dříve sídilo vedení banky Kaipfink.
	Když banka v roce 2008 přišla na mizinu, následoval čtvrtý největší krach v historii kapitalismu, a to nikoli v přepočtu na hlavu, nejbrž v absolutních číslech.
	Když se systémy hroutí, vysvobozuje se jazyk z okovů. Slova, která měla vystěhovat skutečnost, zůstávají vyset ve vzduchoprázdnu a pozbývají platnost.
	Učebnice přes noc zastarávají a společenská hierarchie se rázem přeskupí. Lidé najednou s obtížemi hledají výrazy a pojmy, které by dokázaly popsat realitu.
	Vědci poukazují na to, že planeta Země, sám pramen života, nám vypovídá službu.
	Hlavní ideologie 20. století pohlížely na zemi a přírodu jako nalevnou a nevyčerpatelnou surovinu a beztrestně jim to procházelo.
	Lidé se tvářili, jakoby zemská atmosféra dokázala absorbovat emise do nekonečna.
	Prokáželi se, že vědecké prognozy stavu oceánů, atmosféry, dynamiky počasí, ledovců a přímorských oblastí se nemýlili.
	Můžeme si položit otázku, které slovo dokáže podstatu tak rozsáhlé problematiky vyjádřit.
	která ideologie něco takového obsáhne.
	To vše se odehraje za života dítěte, které se narodilo právě dnes a dožije se stejného věku jako moje pětadevadesátiletá babička.
	přesahují veškerou naši předchozí zkušenost.
	Utvořit si názor na méně závažná témata je snazší. Když se zničí něco v ceně milionu korun, někdo zastřelí zvíře nebo se překročí rozpočet nějakého projektu, snadno to pochopíme.
	Když ale jde o něco nekonečně velkého a nesmírně cenného, vlastně o samotný základ našeho života, nedokážeme adekvátně zareagovat.
	Jakoby mozek nebyl sto takové měřítko obsáhnout.
	Čteme novinové titulky a jsme přesvědčeni, že jim rozumíme.
	Kdybychom je plně pochopili, asi by měla přímý dopad na naše chování a rozhodování. Zdá se ale, že 99% jejich významu je přehlušeno šumem.
	Šum možná není správná metafora, protože fenomén, o kterém mluvím, se spíš podobá černé díře.
	Tu žádný vědec nikdy neviděl, ačkoliv černé díry mohou dosahovat hmotnosti odpovídající milionům sluncí a dokážou pohltit veškeré světlo.
	Černou díru můžeme detekovat jen tak, že se díváme mimo ni a pozorujeme přilehlou vesmírnou mlhu a hvězdy.

End of preview. Expand in Data Studio

README.md exists but content is empty.

Downloads last month: 20